Články

Detail článku

Úryvek z deníku BV 2 - aneb Fildův žlučník
Musím říct, že to vůbec nechápu. Jak si se mnou osud hraje. Ještě mě dobolívá noha a už mám další průšvih. A to jsem v tom zase nevinně.
Po krásném víkendu na Tesáku a následném nedělním domácím odpočinku jsem se večer vydal na kontrolu na fotbálek. Byl jsem tam jen chvilku. A bohužel marně jak jsem se posléze dozvěděl. Obecenstvo bylo výborné. Dokonce jsem viděl i mexickou vlnu.
Neděle ráno. Vstávám sice brzy, ale nečeká mě nic hrozného. Teda alespoň to nebylo v plánu. Vyrážím do Brna. Olympie, bytový dům Chrlice, sklad Levis Straus Pohořelice. A pak tradá do Blavy.
Musím říct, že pondělí uteklo celkem rychle. V 7 hodin večer jsem už ležel v posteli a četl Ranhojiče. Dobrá kniha. Usínám asi v deset večer. Netuším, že za pár hodin propukne peklo na zemi.
3.43 am mě probouzí bolest. Nejdříve si myslím, že jsem jen špatně ležel a mám otlačené tělo. S každou další sekundou však zjišťuji, že se někde stala chyba. Ukrutné křeče břicha mě ženou z postele a já se dívám na WC na svou docela dobrou večeři. Co to sakra je. Co se děje. Chodím asi hodinu po chodbě a hledám pozici ve které by mé tělo trpělo co nejméně. Taková pozice neexistuje. Břicho mám jako bych dostal zásah bejzbolkou. Takovou bolest může vydržet jen Brus Vilis a já. V pět hodin ráno si však už myslím něco jiného. Takovou bolest může vydržet jen Brus Vilis. Já ne. Vzdávám to a budím kámoše. Bereme auto a hledáme pohotovost. Člověk by si řekl, Bratislava, tu musí být doktorů v noci, jako v Bystřici ve dne. Jelikož ale domorodci asi nerozumí řeči našeho kmene, trvá nám asi půl hodiny, než jsme našli to čemu říkají pohotovost.
Protože jsem už nemohl pomalu chodit šel kámoš vyptat na pohotovost vozík. Vrátil se však bez něj. Vozík prý je na akutní případy a zrovna nevědí, kde ho parkují. Tak jsem se zavěsil do kámoše a vydaly jsme se na cestu. Už vcházíme do budovy, když se objeví „sekuriťák“ a křičí, že mi češi si myslíme, že můžeme parkovat kde chceme. Posílám jeho směrem několik vulgárních slov. Od auta to bylo asi 50m. Hodně dlouhých padesát metrů.
A pak to přišlo. Myslel jsem, že mám halucinace. Světlo na konci tunelu jsem sice neviděl, ale za to jsem se podíval zpátky do minulosti.
Na podlaze bylo původně asi lino. Teď ho tam bylo ještě tak 60%. Víc ne. Zbytek byly prošlapaná kola. Když jsem se dovlekl na příjem, tak se mě první zeptali jestli mám 2eura na poplatek. Měl jsem. Naštěstí. Bolelo to už tak, že jsem byl ochoten říct PIN ke všem kartám co jsem měl u sebe, jen ať mě toho zbaví. Pak jsem se rozhlédl po ordinaci, jestli tomu tak říkají, a vystoupily mi v paměti různé záblesky. Krásné bílé kachličky, kam se jen oko dohlédlo. Ty museli pamatovat ještě Brežněva. Krásné silonové závěsy. Věřím, že na některých bych našel ještě cenovku v Kčs. A pak přišel ten zvuk. Ďub, ďub. Pořád jsem nevěděl, kde jsem ho už slyšel. Otočil jsem se a strnul. Ten muž psal na opravdovém psacím stroji. Byl jsem v pasti. Snad tady netočí Hostel 3.
Musíte nám dát moč - řekl někdo. Špatně se mi vysvětlovalo, že nemůžu sám nic udělat. Ale to je nezajímalo. Na podruhé mi teda řekli, kde mají WC. Byl to boj. Chudák uklízečka. A já vyhrál. Bohužel jen bitvu, ne válku.
Odevzdávám moč a čekám co bude dál. Teď už mi musí něco pichnout jinak to nevydržím. Ale vydržíš - jako by říkali. A berou mi krev. Detaily si nepamatuji, protože tuhle pasáž nemám rád.
A pak jsem se dočkal. Berou mě na pokoj. A dávají mi kapačku. Konečně začínám cítit úlevu.
Dívám se jak kapka po kapce plní mé žíly životodárným roztokem. Bolest ustupuje. Je to nádherný pocit.
Najednou vidím na obzoru vycházet slunce. Je nádherné. Když mě zrovna nebolí břicho. Mám vyhráno, říkám si. Škoda, že se vše za 2 dny opakovalo.
A pokud někdo ještě neví co mě složilo, tak to byl žlučník.

/Úryvek s osobního deníku Bruse Vylise/
Přiřazeno k akci: ---Vložil: Zdeňa, 2009-03-25 07:07:30
Asociace turistických oddílů mládeže v ČR, TOM 3003 PAWNEE, Bystřice pod Hostýnem; pawnee(at)seznam.cz