Články

Detail článku

Noční přechod, Lukov, lezení a párty u Fildu
Už nevím přesně, kdy to bylo. Ale že to byla sobota, si vzpomínám. Nádherné podzimní počasí, kdy se ještě sluníčko pokoušelo navodit atmosféru léta. Zlatavé paprsky se zabodávaly do okolí, pofukoval jemný vánek a já myslel, že to bude další nudný den.
O nočním pochodu na Lukov jsem věděl, ale rozhodl jsem se k této expedici připojit až ráno na místě určení. Z bráchou a Kikou nakládáme v klubce lezecký materiál a vyrážíme k cíli.
Lukov. Podařilo se nám vyjet až k hradu, ale nikdo nás nečekal. Vystupujeme po klikatých cestičkách na nádvoří. Vidím někoho sedět u ohně, zády ke mně. Vypadal jako Kalda. A jelikož bratr říkal, že je to oddílová akce s dětmi, tak to pro mě Kalda byl. Musím ho překvapit. Rozbíhám se. 10 metrů, 8 metrů, 5 metrů - mám připraven skok na jeho záda a ohlušující hrdelní výkřik. 4 metry. Nadechuji se, Kalda se otáčí. Šok. Není to Kalda.
Klučina je viditelně překvapen jako já. Když si představím svoji pózu, tak se mu nedivím.
Po pár vteřinách trapného ticha nasazuji úsměv a ptám se jestli tu někde neviděl děti. Zatvářil se jako, že jsem ho zase překvapil. Tady žádný děti nejsou. Ale někdo spal ještě támhle, a ukázal mi rukou směr.
Uviděl jsem opodál bečku piva. Tak to chápu, že si žádných dětí nevšiml. Vcházím do prostorné místnosti a už to chápu taky. Spacáků tu bylo dost, ale jen jeden dětský. Otáčím se zpět k ohni a z výrazu tváře neznámého klučiny čtu jedinou myšlenku. Myslel si přesně to, co jsem si já oněm myslel na začátku.
Nu což. Naštěstí už byli všichni vzhůru. Vyslechl jsem si vyprávění jak se večer pěkně prošli.
Když jsem pak uviděl Vojtův bágl, tak jsem si řekl, že je dobrej drsňák. Ten bágl byl pomalu větší něž on. A taky cosi vážil.
Musím je samozřejmě trochu popohnat, protože jim to hrozně dlouho trvá. Hlavně Pešímu. Pořád jenom kecá a kecá a snad si myslel, že mu ty věci sbalím já. Když už se sbalil i Peší, tak jsme se vydali do auta pro věci na lezení. Pobrali jsme co bylo třeba a vyrazili jsme na skály.
Scenérie byla nádherná. Romantiku skal dolaďoval krásně šumící les a slunce, které se snažilo proniknout svými paprsky do míst, které ještě nikdy nenavštívilo a také nikdy nenavštíví. Do skály vytesané sedačky, jako by věděli, že přijdu. Tady jsme se usadili.
Dostal jsem sedák. Byl to asi jediný,který jsem oblekl. A ještě nešel dopnout. Bylo to poprvé v životě co jsem měl lézt.
Nejdříve však lezl Vojta. Já mu ze země odborně radil. Viděl jsem film Vertikal Limit, tak proč bych se nepodělil. Vojta se dostal poprvé jen kousek nad zem a já mu stále říkám nevzdávej to. Posuň tu ruku víš a nohu dej tam. Vojta se zasekl a po chvilce slezl.
No nic. Teď jdu já. Naskakuji na skálu jako spajdrmen křížený s Messnerem. Jarouš mi shora oznamuje ať chvilku počkám, že musí najít větší kmen, co mě bude jistit.
Lezu. Dostávám se na to samé místo kde skončil Vojta. A končím také. Vůbec jsem to nechápal. Ze země to vypadá jako hračka. Ale není. Jdu kousek po římse a nacházím trochu schůdnější cestu. Nechávám trochu pracovat svaly a za chvilku jsem na vrcholu (skály). To bylo moje poprvé. Asi za hodinu, tuto Filipovu trasu zdolal i Vojta.
Chvilku odpočívám. Jana si zatím čte optimistickou knížku Žena v krizi (nebo Matka v krizi, opravdu přesně nevím).
Teď mělo přijít slaňování. Přešel jsem k vedlejší skále. Nejdříve jsem se díval na Staňku jak se pokouší dostat nahoru po stěně. Byla dobrá a vylezla hodně vysoko. Ještě lezla Elis.Vylezla až nahoru - protože jsem ji jistil já. Taky, když jsem jistil Elis, se tam objevila v jednu chvíli Hanka. Myslím na vrcholu. A Pepa taky. A … už ani nevím, kdo všechno tam byl. Teď si uvědomuji, že ten den byl vlastně každý alespoň jednou na vrcholu.
Dostal jsem rychlou instruktáž jak se co má a nemá dělat. Zahákl jsem se a vydal se na cestu vzhůru dolů. Byl to zajímavý pocit. Šlo to pomalu. Každým odrazem od skály jsem se dostal kousek níž.Když jsem byl asi v polovině, objevil se nahoře Luba. A že mi to ukáže, jak to mám dělat. Asi 3x se odrazil od skály a byl dole.Vím, že jednou to taky tak zvládnu.
Dostal jsem se v pořádku až na zem. Podíval jsem se vzhůru a viděl tu masu kamene, kterou jsem právě pokořil. I když opačným postupem.
Den krásně ubíhal, všichni lezli nahoru a dolů a nikdo se nestaral o autobus. Když už na něj přišla řada, tak Zdeňa zjistil, že jeden spoj jede asi za 25 minut a další za 2,5 hodiny. Začal závod s časem. Teď byli sbalení mnohem rychleji než ráno. Nějaké batohy jsme pobrali do auta. Než jsme autem sjeli od hradu na parkoviště byli tam i všichni ostatní. Byl to takový zrychlený přesun. Jeli jsme napřed a čekali u zastávky. Stál jsem na zastávce, kdyby se objevil autobus. Varianta 1 - lehnout pod kola. Varianta 2 - dělat, že mám problém s nohou a pomalilinku nastupovat. A až pak by ještě řidič zjistil, že mám ukrutnou kokokoktavku.
Naštěstí to stihli a já nemusel nic předvádět. Ještě před nástupem si ale vymysleli, že mají všichni hlad a že by si něco dali. Než jsme rychle nakoupili v Bille a dojeli domů, tak už zvonili na dveře i autobusoví jezdci. Asi 1,5 kilo rajčat, 6 okurků, 0,5 kila papriky, 2x balkánský sýr, 2 balení těstovin, 1 kilo kuřecího masa, mrkev, hrášek, kukuřice. To byl jarní těstovinový salátek pro 15 lidí. Myslím, že se Staňce povedl. Byla to příjemná tečka za hezky prožitým dnem.
Pak jsme už jen unavení seděli u televize a sledovali nějakou komedii. A jeden po druhém se vytráceli na cestu k domovu. Až jsem zůstal úplně sám.
Přiřazeno k akci: 117Vložil: Zdeňa, 2009-09-25 07:18:44
Asociace turistických oddílů mládeže v ČR, TOM 3003 PAWNEE, Bystřice pod Hostýnem; pawnee(at)seznam.cz